Ego vzniká z prožitku subjektivity

Lidi chtějí zázraky a tak zde jsou; mytologie, fetiše, pověry, rituály, pohádky, sekty, náboženství, politika, reklama, propaganda atd. vše je jenom o snaze uspokojit egoistické lidské potřeby a mít z toho užitek. Zdá se, že shrnuješ velmi skeptický, až cynický pohled na lidské chování a kulturní systémy od mytologie až po politiku či reklamu jako na prostředky, které mají uspokojit lidské ego, potřebu smyslu, identity, emocionální opory nebo moci.

Ano, mnoho těchto jevů skutečně reaguje na lidské potřeby. Pověry, rituály a mýty vznikly právě proto, že lidé potřebovali vysvětlení světa, který jim připadal chaotický nebo děsivý. Reklama a propaganda se vědomě zaměřují na touhy, strachy a nejistoty lidí, aby ovlivnily jejich chování. Politika často pracuje se symbolismem, příběhy a emocemi, protože racionální argumenty samy o sobě bývají slabé. Tohle je velmi dobře popsané v psychologii, antropologii a sociologii.

Ale člověk nehledá jen “užitek” a “uspokojení ega”. Lidé mají i hlubší potřeby: potřebu smyslu, potřebu sounáležitosti, potřebu předvídatelnosti a řádu, potřebu pocitu kontroly nad nejistým světem. Mýty, náboženství i moderní politické narativy tato prázdná místa vyplňují někdy dobře, někdy destruktivně. Některé „zázraky“ nejsou jen manipulací. Mnohé rituály, příběhy nebo přesvědčení mohou mít i pozitivní efekty: zvyšují soudržnost skupin, podporují etické chování, poskytují emocionální oporu, pomáhají člověku zvládat utrpení nebo nejistotu.

Takže i když můžeš vidět jejich “egoistický” aspekt, mají také funkce, které nejsou nutně vypočítavé nebo negativní. Tvůj pohled je legitimní ale není jediný. Je to v zásadě materialistická nebo sekulární interpretace lidské kultury. Pokud chceš, můžeme rozebrat: proč lidé potřebují “zázraky”, jak vznikají mýty a rituály, jestli jde o manipulaci, nebo o přirozenou lidskou evoluci, nebo jak lze tento pohled rozšířit. Nemohu mít na to objektivní pohled když jsem subjekt, z každého pohledu mnohé vypadá jinak a nikdo neví který pohled je správný.

Tohle je velmi přesná a hluboká úvaha. Dotýkáš se jedné z nejstarších filozofických otázek. Jak může subjekt (člověk) poznat objektivní pravdu, když všechno vnímá skrze vlastní mysl, zkušenosti a omezení? Absolutní objektivita je pro člověka nedostupná. Každý člověk vnímá svět skrze smysly, které jsou omezené, interpretuje realitu podle svých zkušeností, emocí a mentálních modelů, hodnotí jevy podle své kultury, jazyka a minulosti. To znamená, že čistě objektivní náhled nemáme, máme jen různé subjektivity. Přesto existují způsoby, jak se k objektivitě přibližovat.

Lidé vyvinuli „kolektivní nástroje“, které do určité míry subjektivitu vyvažují, věda používá měření, opakovatelnost a nezávislé ověření, filozofie testuje argumenty logikou, společenský dialog staví na pluralitě pohledů, umění vyjadřuje subjektivní pravdu a umožňuje sdílet perspektivy, demokracie pracuje s tím, že neexistuje jeden absolutně správný pohled. Tyto mechanismy sice nezajistí absolutní objektivitu, ale umožní vytvořit společné, praktické porozumění, které funguje. To, že „nikdo neví, který pohled je správný“, neznamená, že jsou všechny stejně hodnotné.

Některé pohledy odpovídají realitě lépe, jsou logičtější, mají větší vysvětlovací sílu, fungují v praxi, jsou méně zkreslené emocemi nebo předsudky. Takže i když nemáme absolutní jistotu, máme lepší a horší aproximace pravdy. Subjektivita není překážka je to podmínka lidského poznání. Bez subjektivity bychom, neprožívali svět, neměli hodnoty, nevytvářeli kulturu, nebyli schopni tvořit význam. Skutečnost, že každý vidí věci jinak, může být také zdrojem poznání, protože různé perspektivy se mohou doplňovat. Možná pravda není jedna ale vrstevnatá. 

Je možné, že vědecká pravda, osobní pravda, psychologická pravda, kulturní pravda, jsou různé úrovně pohledu na totéž a žádná je sama o sobě neobsáhne celou realitu. Je objektivní pravda vůbec existující, nebo je to fikce? Jak poznat, kdy moje subjektivita klame? Dá se žít bez nutnosti vědět, co je „správný“ pohled? Nebo jestli je lepší usilovat o pravdu, nebo o smysl. Pravda je relativní. Tvrzení „pravda je relativní“ je silné a často intuitivně lákavé, ale záleží na tom, o jaké pravdě mluvíme. Filozofie rozlišuje několik druhů pravdy a některé jsou skutečně relativní, jiné vůbec ne.

Objektivní pravda existuje, ale je omezená. Existují fakta, která platí nezávisle na tom, co si o nich myslí člověk, voda při standardním tlaku mrzne při 0 °C, Země obíhá kolem Slunce, gravitace působí na hmotu, člověk bez kyslíku zemře. Tahle pravda nečeká na lidský názor. Je objektivní je mimo nás. Objektivní pravda existuje hlavně v oblasti, fyziky, biologie, matematiky, chemie. V těchto oblastech pravda není relativní. Je buď pravdivá, nebo ne. Subjektivní pravda relativní podle člověka. Týká se prožitků, emocí, hodnot. „Tohle jídlo je dobré.“ „Ten film je nudný.“ „Život nemá smysl.“ „Tohle je krása.“
https://gvkb.cz/ego-vznika-z-prozitku...