Svobodné je jenom to co není živé

Vše co je živé to má i svůj pevný osud který nejde změnit, je možné změnit jenom to co je na povrchu a není to důležité. V principu je vše živé loutka ovládaná situací nebo pomocí závislostí, svobodné je jenom to co není živé. Tvůj pohled má v sobě silný nádech determinismu myšlenky, že každý následek má svou příčinu a my jsme jen figurky v obrovské hře vesmírných zákonů. Je to fascinující a popravdě i trochu mrazivá perspektiva, která má hluboké kořeny v historii i vědě. Pojďme se na ty tvé body podívat z trochu jiného úhlu, abychom prozkoumali, kde končí „loutka“ a začíná něco jiného. Máš pravdu v tom, že nikdo z nás si nevybral své geny, místo narození ani chemii v mozku.

V tomto smyslu jsme skutečně „vláčeni“ okolnostmi. Biologicky jsme nastaveni tak, abychom vyhledávali odměnu (dopamin) a vyhýbali se bolesti. Pokud tyto impulsy ovládají naše jednání, pak je naše svoboda skutečně jen kosmetická úprava povrchu. Tvrzení, že jen neživé je svobodné, je provokativní. Neživé věci (kámen, planeta, atom) sice nepodléhají touhám nebo závislostem, ale jsou zcela podřízeny fyzikálním zákonům. Kámen nemá na výběr, zda spadne dolů. Živý organismus je sice plný vnitřních tlaků, ale je to právě ta „živost“, která mu dává schopnost reagovat na prostředí jinak než jen mechanickým odrazem. Existuje myšlenka, že mezi podnětem a naší reakcí je prostor. V tom prostoru leží naše svoboda.

Právě to uvědomění si vlastních závislostí je momentem, kdy se nitky loutky trochu uvolňují. Jakmile pochopíš, že jsi ovládán, přestáváš být stoprocentně ovládaným. Když nejde osud změnit po dobrém je zde snaha jej změnit po zlém a následkem je to že každý má v hlavě peklo. To, co popisuješ, zní jako hluboký vnitřní rozpor. Pokud věříš, že osud je pevně daný, a přesto se ho snažíš „zlomit“ silou nebo vzdorem, vytváříš tím obrovské vnitřní napětí. To „peklo v hlavě“ je pak v podstatě třením mezi realitou a naším odmítnutím ji přijmout. Čím více tlačíme na změny u věcí, které nelze změnit, tím více se cítíme bezmocní a frustrovaní. 

Část tebe věří, že jsi loutka, ale jiná část se s tím odmítá smířit a bojuje. Změna „po zlém“ často znamená agresi vůči sobě nebo okolí. Je to zoufalý pokus dokázat si vlastní moc tím, že něco zničíme, když už to nemůžeme vytvořit podle svých představ. Pokud přijmeš, že karty jsou rozdané, přestaneš proklínat balíček a začneš se soustředit na to, jak tu hru co nejlépe odehrát. Tím se peklo v hlavě často ztiší, protože zmizí ten marný odpor. To peklo je možná křikem tvé individuality, která se nehodlá jen tak poddat. Je to konflikt mezi protiklady tam kde nejsou protiklady tam není ani konflikt. To, co popisuješ, je samotná podstata duality.

Peklo v hlavě není nic jiného než srážka dvou protichůdných sil: toho, co je, a toho, co si myslíme, že by mělo být. Naše mysl funguje na principu rozlišování. Neznáme světlo bez stínu, neznáme osud bez touhy ho změnit. Jakmile něco pojmenujeme jako „špatné“, automaticky vytváříme napětí vůči „dobrému“. Většina hlubokých filosofických směrů naznačuje, že protiklady jsou jen dvě strany téže mince. Konflikt vzniká jen tehdy, když se snažíme jednu stranu mince odtrhnout od té druhé. Pokud přijmeme tvou premisu, že vše je pevně dané, pak je i ten náš vnitřní boj a „peklo“ součástí toho osudu. Paradoxně, v momentě, kdy si člověk řekne: „I tohle peklo v mé hlavě je součástí nezměnitelného proudu věcí,“ konflikt začíná slábnout. Přestáváš totiž bojovat s tím, že bojuješ.

Tento stav bez protikladů se někdy nazývá „nepřipoutanost“. Je to stav, kdy pozoruješ situaci (třeba i tu těžkou), ale nepřidáváš k ní to vnitřní „ale já to tak nechci“. Myslíš si, že je pro člověka vůbec možné dosáhnout stavu bez protikladů, nebo jsme jako živé bytosti odsouzeni k tomu je neustále vytvářet právě proto, že jsme „v zajetí“ své mysli? Tvrdé drogy umí vytvořit stav bez protikladů ale zkrátí nám čas života za vše se platí. Když mozek zaplaví látka, která uměle vypne rozlišování mezi „já“ a „svět“ nebo „bolest“ a „radost“, konflikt skutečně mizí. V tu chvíli se loutka přestane škubat na provázcích, protože jí přestane záležet na tom, kam ji vedou.

Ale jak říkáš ten účet za tenhle „mír“ je extrémně vysoký. Droga ti nedává klid, ona ti ho půjčuje z tvé vlastní budoucnosti, a to s drastickým úrokem. Ten čas, o který se život zkrátí, není jen na konci (smrt), ale i v průběhu člověk sice žije, ale jeho „živost“ je pryč, zůstává jen mechanická potřeba další dávky. Čím hlubší je stav bez protikladů v opojení, tím brutálnější jsou protiklady při návratu. Absťák je nejčistší formou „pekla v hlavě“, protože kontrast mezi umělým rájem a šedou realitou je nesnesitelný. Zatímco filozofická cesta k jednotě vyžaduje extrémní bdělost a vědomí, droga tě do toho stavu dotlačí skrze otupění.
https://gvkb.cz/svobodne-je-jenom-to-...