„Přiznávám zrcadlu" – zpověď ženy (Autorská píseň)

Všechny skladby naleznete na    / @klondike256  
Píseň: Přiznávám zrcadlu/Klondike256

Text: Marián Lipták
Hudební zpracování: AI
Symbol: Vlčí stopa – otisk identity, hlas duše

Nejsou tu žádní svědci. Jen já a sklo
A přesto cítím, jak rudnu
Mluvím polohlasem, i když jsem sama
Protože co dnes řeknu… je přiznání
Moje.
O tobě

Přemýšlím, kdy se to stalo. - Kdy jsi mi vstoupil pod kůži
Jestli to byl úsměv… nebo jen ticho, co zní a voní po růži
Neptal ses. A přesto sis mě přečetl beze slova
Já mlčela, ale tělo už tě dávno, znalo zpaměti a znova

Říkám, že tě nechci, že to není nic víc
Jen myšlenka v hlavě, když se vracím domů
Ale noc mi šeptá pravdu, v každém snu i stínu
A zrcadlo zná všechny lži, co na sebe, den co den kladu

Přiznávám zrcadlu. ne tobě. To bych nezvládla
Že jsi mi vepsán do dechu, do gest, to bych se styděla
Nejsi můj a přesto mě vlastníš, víc než kdokoli dřív
A já… já se bojím, jsi pro mne jako mořský příliv

Dneska jsem tě zahlídla. Stačilo málo, jen pár kroků
A já měla chuť obejmout tě – jen tak v letmém doteku
Ale pak jsem se zasmála, zahrála roli, co mi jde nejlíp:
Být ta, co nic necítí. A přitom dělat, že jsem bez chyb

Tvůj hlas mě hladí, i když mlčíš
A tvoje blízkost je jak teplo co mě ničí
Bezpečné a nebezpečné zároveň, jak hrana nože
A já na té hraně stojím – s holýma nohama, ach Bože

Přiznávám zrcadlu, že už nevím, jak to skrývat dál
Že se do tebe pomalu, ale jistě propadám
Že, kdybys dnes vztáhl ruku, už bych neuhnula
A možná bych padla. Před tebou bych ne-ustoupila

Možná si to nikdy neřekneme. Ani pohledem. Ani činem
A loučení pálí, jak rty zbarvené červeným vínem
Jen čas, se ještě bojí, do toho zasáhnout
Bojím se chvíle, kdy moje láska, může zhasnout

Nejsi ten, kdo mě hledal. Ale jsi ten, koho jsem našla
Tys čekal tam. I když jsem nehledala
Před zrcadlem, dnes nestojím, jako já
Ale jako žena, která se právě zamilovala

Dnes už nemůžu říct, že se tě nebojím
Že, beze stopy zmizíš a já se zbořím
Tak mluvím k odrazu, tiše, beze slov navíc
Popíjím sklenku vína, je to někdy na nic

Neříkám: Miluju tě
Jen stojím… a v tichu víc, než kdy dřív, vím
Co chci slyšet zpátky, i mezi řádky
A i kdybys to nikdy neřekl.. slzy se mi hrnou do očí
Zůstaneš ve mně – jako píseň, která nikdy nekončí ❤️


Kontakt na autora: klondike256@seznam.cz
(C) 2025 Marián Lipták – Klondike256
OSA kód: I005.23.13.85

Dílo je autorské – šířit můžeš dál, ale s uvedením autora.

Děkuji každému, kdo naslouchá.