Proč Himmler a Heydrich nenáviděli Židy | Dokument v plné barvě

Antisemitismus, který poháněl nacistický projekt, nevznikl náhle ani nebyl pouze osobní obsesí Hitlera. Formoval se po desetiletí v evropském prostředí poznamenaném rasovými teoriemi, pseudovědou a strachem z modernizace. V Německu tyto myšlenky našly úrodnou půdu po sjednocení, rychlé industrializaci a společenském kolapsu po první světové válce. Pro mnohé vrstvy se Židé stali symbolem nepořádku, úpadku a vnitřní hrozby. Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich tento ideologický rámec vstřebali už v mládí a proměnili jej v představu státu založenou na „rasové čistotě“ jako organizačním principu společnosti.

Po uchopení moci oba pochopili, že antisemitismus musí přestat být pouhou propagandou a stát se operativní politikou. Himmler poskytl ideologické ospravedlnění: chápal dějiny jako biologický boj mezi rasovými společenstvími a věřil, že stát má jednat jako nástroj „hygieny“, aby zajistil německou budoucnost. Heydrich tuto vizi převedl do konkrétních postupů. Klasifikace, evidence, dohled a vylučování se staly rutinními administrativními úkoly. Pod jeho vedením vyvinuly policie, Gestapo a SS aparát schopný identifikovat, izolovat a kontrolovat židovské obyvatelstvo prostřednictvím archivů, zákonů, statistik a byrokratických struktur, které normalizovaly pronásledování.

Válka byla faktorem, který tento systém dovedl do krajnosti. Invaze na východ odstranila právní i morální hranice a vytvořila prostor, v němž se masové násilí stalo součástí logiky okupace. To, co začalo jako právní diskriminace, se vyvinulo v deportace, ghetta a nakonec systematické vyhlazování. Neexistoval jediný zakládající rozkaz, ale spíše hromadění administrativních rozhodnutí, která proměnila fyzickou likvidaci v „efektivní“ postup. Himmler a Heydrich nejednali jen z osobní nenávisti, nýbrž vybudovali systém, v němž se ideologie, byrokracie a válka vzájemně posilovaly a proměnily vraždu milionů lidí v normalizovanou funkci nacistického státu.