Díl devátý: Markéta - Každá změna dozorce byla nejistota. O andělech, kteří bděli nade mnou

Sledujte nás na
Facebooku 👉 /   / motylzakatrem  
Instagramu 👉 /   / motylzakatrem  
Tiktoku 👉 /   / motyl.za.katrem  
YouRadio_Talk 👉 / https://talk.youradio.cz/porady/motyl...

Markétin příběh vstupuje do další fáze. Už nejde jen o přežití v systému, který drtí. Tento díl je o lidech, kteří dokázali, že i za zdmi věznice může vzniknout prostor pro lidskost, důstojnost – a naději.

Markéta vypráví o letech strávených v srílanských věznicích, kde se ředitelé střídají rychleji než roční období. Každá změna znamená nejistotu: kdo přijde, co dovolí, co zakáže, koho potrestá. A přesto se mezi nimi objevují muži, kteří nevládnou strachem, ale respektem.

Jedním z prvních je ředitel, který vězeňkyně oslovuje „děti“. Ne rozkazem, ne číslem – ale slovem, které mění atmosféru celého místa. Z rozbitých zdí nechává vzniknout mozaiky, z hlíny dlažbu, z chaosu řád. Vězení se pomalu proměňuje, stejně jako lidé v něm. Markéta popisuje okamžik, kdy si uvědomí, že když je s člověkem jednáno jako s lidskou bytostí, začne se tak i chovat.

Další ředitel jde ještě dál. Naslouchá. Když Markéta hubne, protože odmítá jíst jídlo servírované z kýblů, nevznikne trest – ale změna systému. Přichází základní důstojnost. Sprcha. Čistota. A dokonce cvičení – až absurdní moment, kdy se brány věznice otevírají, aby dovnitř přijel rotoped. Ne pro privilegium, ale pro přežití těla i hlavy.

Pak přichází muž, kterému vězeňkyně začnou říkat „táta“. Zpočátku přísný, uzavřený, podrážděný. Ne kvůli nim – ale kvůli systému, který ho drtí stejně jako je. Postupně se ukáže jako člověk, který se učí důvěřovat. Zavede schránku přání a stížností. Začne chodit mezi ženy. Poslouchá. Sedí s nimi. Odpočívá mezi těmi, které by podle stereotypu měly být nebezpečné.

Markéta ho provokuje nápadem, který zní jako šílenství: chce zahradu. Motyku. Semínka. V „zóně nikoho“, mezi plotem a zdí. Ředitel se směje, říká jí blázen – a čeká, že to vzdá. Nechá ji kopat tvrdou zem bez vody. A právě v tom okamžiku se láme vztah. Když Markéta nevzdá ani hlínu, ani pot, získá něco mnohem většího než zahradu: respekt.

Z vězení se stává místo nečekaných scén. Letní kino pod širým nebem. Hudba z YouTube. Písně z celého světa. A pak moment, který mění všechno – talentová soutěž, kde na jednom pódiu stojí vězni i dozorci. Bez uniforem. Bez označení. Jen lidé.

Markéta zpívá. Dostává standing ovation. Poprvé po letech slyší, že má talent. Že má hodnotu. Že je viděna.

A tím to nekončí. Projekt se mění v celostátní televizní show. Vězeňkyně jsou převezeny do obávané Valikady. Tři měsíce tvrdého tréninku, hladu, vyčerpání – ale také spolupráce, která maže hranici mezi „námi“ a „jimi“. Dozorci tančí s vězni. Smějí se spolu. Dřou spolu.

Markéta v tomto chaosu potkává dalšího anděla – Indiru, slavnou srílanskou herečku, která se sama ocitla za mřížemi. Dvě ženy z naprosto odlišných světů, spojené stejným pádem.

Díl končí tichým, ale silným poznáním: většina žen ve vězení nejsou kriminálnice z podstaty. Jsou to ženy, které se zamilovaly, chránily, věřily špatným lidem. A když se s nimi jedná s úctou, dokážou znovu růst.

Tenhle díl není o zločinu.
Je o lidskosti tam, kde by ji nikdo nehledal.
O tom, že i ve vězení může vyrůst zahrada.
A že někdy stačí, aby někdo řekl: „Tohle jsou moje holky.“