CERMAQUE: Patizon (29. 3. 2020)

CERMAQUE NA SAMOTCE VOL °14 : PATIZON

Zachytil jsem dneska na FB krásný text Otakara Březiny, který postovala Alena Blažejovská s přívětkem, že tohle už dnes nejspíš nikdo nečte, ale ji to inspiruje.

Březinu znám hlavně zprostředkovaně, z nadšených textů Demla a ostatních básníků následujících dvou generací, pro které byl Březina jakýmsi guruem, úhelným kamenem. Mně přišly jeho texty už moc staré, jazykově archaické, nedoléhající.

Ale vlastně jsem ho asi právě jen nikdy doopravdy nečet.
Na pozadí zmrtvělého města, při nedostatku vjemů, setkání, situací, doteků, tónů, působí najednou veškerá poezie při čtení ještě intenzivněji.
A Březinův jazyk mi najednou vybuchnul před očima, jako strom meruňka, když se ze dne na den obsype květy.

A vzpomněl jsem si na tuhle "malou" písničku z kraje letošního roku, věnovanou jinému milovníkovi Březiny, Aleninu, tuším, blízkému příteli Jaroslav Erik Frič, který zemřel loni v květnu.

Zaznamenaná teda není nikde, živě jsem ji hrál snad jen jednou, tak alespoň takhle při neděli, ve vzpomínce na všechny zesnulé básníky, kteří dále hýbou světy a slovy zvrhávají srdce jako kýble se špinavou vodou.


PATIZON

Sám jsi tím zaklínáním
sám jsi tou korunou

tak do vzduchu se hoď
pro štěstí, pro děti

tak do vzduchu se hoď
vždyť máš dvě strany

tak do vzduchu se hoď
někdo tě zachytí


V hrnci se vaří kartáčky
a malý Erik neví
že bude hořet buš
a horské ledovce, že zreznou
jako kožich koaly
nasáklý krví
mraky, že vyhřeznou
jak potracený plod
a slunce bude jenom další řeznou ranou

máti by doma překážel
a tak se klátí trhem
v síťovce pár knížek, deka vlašáku
a patizon za bůra

bude se takhle klátit šest dekád
než se zkusí vrátit domů
ale to už za ním půjdou jiní
v čele s knězem černým jako můra

v hrnci se vaří kartáčky
a malý Erik neví

že na svět vezdejší se všichni nevlezou