Nejtemnější Stránka Japonska Během Druhé Světové Války

Po více než dvě století udržovalo Japonsko centralizovaný feudální řád pod šógunátem Tokugawa, vyznačující se přísnou sociální hierarchií, vnější izolací a převahou válečnické elity regulované kodexem Bushidō. Tato rovnováha se zhroutila v polovině 19. století, kdy zahraniční tlak vynutil otevření země a urychlil proces hluboké transformace. S Restaurací Meidži se moc reorganizovala kolem císaře a centralizovaného státu, který podnítil industrializaci, vojenskou modernizaci a přijetí institucí inspirovaných západními modely.

Na konci 19. a na začátku 20. století se Japonsko vynořilo jako regionální velmoc po vítězstvích nad Čínou a Ruskem, upevňujíc svůj vliv ve východní Asii. Nicméně omezení uvalená západními mocnostmi, spolu s vnitřními hospodářskými krizemi a erozí civilní kontroly, napomohly vzestupu militaristického nacionalismu. Během 30. let 20. století armáda získala politickou autonomii, prosazovala územní expanzi v Mandžusku a Číně a nastolila okupační režimy poznamenané systematickou represí vůči civilnímu obyvatelstvu.

Válka v Asii a Tichomoří rozšířila tento model nadvlády prostřednictvím dlouhotrvajících okupací, nucených prací a tajných vojenských programů, včetně vývoje biologických zbraní. Konflikt vyvrcholil v roce 1945 japonskou porážkou po sovětské intervenci a použití jaderných zbraní ze strany Spojených států. Poválečné období otevřelo omezený soudní proces a zanechalo složité dědictví historické paměti, regionálních sporů a částečně přijaté odpovědnosti.