Má cesta Sklenářovicemi, zaniklou krkonošskou obcí (30. 5. 2019)

Pár postřehů z mé cesty zaniklou obcí Sklenářovice v údolí Zlatého potoka v Krkonoších, pár rychlých záběrů doplněných popisem. Jen jsem šla, moc neodbočovala a o trochu více času jsem strávila pouze u trosek bývalého mlýna. Nezašla jsem k troskám stodoly, jediného dochovaného původního stavení v obci. Společně s pár zdmi zmíněného mlýna. A kousek od stodoly bych našla trosky soukromé kapličky rodiny Richterovy z č.p. 39, kterou by měl prorůstat strom. A tak se musím vrátit, někdy, mnohokrát. A ráda.

První písemná zmínka o osadě Glasendorf (Sklenářovice) pochází z roku 1515, kdy náležela k vlčickému panství, avšak pravděpodobně vznikla mnohem dříve kolem sklářské pece a předcházela jí hornická osada, jež dle pověsti vznikla již v 11. století za účelem rýžování zlata z náplavů zdejšího potoka a zlatonosných žil v blízkém okolí. Však zlato zde možná rýžovali už keltští prospektoři před dvěma tisíci lety.

Největší rozkvět přinesla obci zlatá horečka s rozsáhlými důlními pracemi v blízkém Bartově lese v 16. století. V těch dobách získal místní potok, zvaný Stará Voda, název Zlatý potok. Těžba zlata byla přerušena na přelomu 16. a 17. století a nepodařilo se ji po neúspěšných pokusech obnovit ani v poslední třetině 18. století. V roce 1608 je tak obec uváděna jako "ves pustá".

Znovu založena byla již jako selská a místní obyvatelé se věnovali chovu skotu, produkci mléka a výrobků z něho, pěstování žita, ječmene a lnu. V blízkosti domů rostly ovocné stromy, tedy jabloně, třešně i švestky.

Z rýchorských svahů sjela 15. února 1655 první písemně zaznamenaná sněhová lavina v Krkonoších. Ve dvou zničených chalupách zahynulo z patnácti zasypaných osm osob.

Ještě na začátku 20. století žilo ve 42 domech 220 lidí, obec měla vlastní samosprávu, školu, mlýn, dva hostince, pět řemeslnických dílen a dokonce i vlastní veřejný vodovod. Sklenářovice měly i svého kováře a koláře, jenž zbudoval na Zlatém potoce malou elektrárnu, díky níž jako jediný ve vsi mohl využívat elektrický proud.

Dne 12. srpna 1946 bylo veškeré obyvatelstvo převážně německé národnosti v počtu 130 osob naráz vyhnáno do sběrného tábora v Kalné Vodě a následně vysídleno do Německa. S výjimkou rodiny antifašisty Aloise Hofera v nejhořejších partiích obce. Ale i ta se po roce z opuštěné obce odstěhovala. Území obce začalo využívat pastevecké družstvo k pastvě skotu.

Opuštěná stavení byla postupně rozebíraná a odvážená na Slovensko. Jen v letech 1947-1951 získaly Sklenářovice nakrátko občasného obyvatele v osobě Ladislava Kareše, jenž koupil chalupu č.p. 16, na kterou jezdil se svými kamarády.

Obec byla definitivně srovnána se zemí pomocí trhavin a vojenské techniky v několika vlnách ženijní jednotkou československé armády při akci "Demolice" v letech 1959-1960. Z původní zástavby stojí jen torzo mlýna a rozpadající se stodola.

Louky a sady postupně zarůstaly. Z původních asi 380 ha obdělávaných luk zůstalo jen 110 ha. Až v 90. letech postupně došlo k obnovení hospodaření. Ojedinělá přírodní lokalita, představovaná mozaikou luk, pastvin, vodotečí, remízků, solitérních stromů a lesů, byla v roce 2009 prohlášena přírodní památkou Sklenářovické údolí a spadala v letech 2012-2018 pod péči projektu LIFE CORCONTICA, jehož cílem bylo zlepšit péči o nejcennější krkonošské louky, a také o malé vodní toky. Některá rostlinná společenstva Sklenářovického údolí patří dokonce k evropsky významným stanovištím. Celkem je ve Sklenářovickém údolí na 300 rostlinných druhů a z toho 20 zvláště chráněných a ohrožených.

V Německu žijí desítky lidí, jež se ve Sklenářovicích narodily a Krkonoše jsou stále pro ně rodným krajem.