Proč 80 % protiletadlových dělostřelců nepřežilo druhou světovou válku?

Německé protiletadlové dělostřelectvo, známé jako Flak, bylo jedním z nejviditelnějších symbolů obrany Třetí říše. Jeho kanóny – od lehkých 20mm až po obávané 88mm – byly rozmístěny ve městech, továrnách a na frontových liniích s cílem zastavit neutuchající spojenecké bombardování. To, co pro civilní obyvatelstvo představovalo znak odporu, bylo pro dělostřelce rozsudkem smrti: bojovali vždy odhalení, bez ochrany, stali se snadnými cíli pro bombardéry, stíhačky a tanky. Tato zranitelnost vysvětluje, proč téměř 80 % posádek válku nepřežilo.

Kanóny Flak nebyly zaměřeny pouze na oblohu – používaly se také jako protitankové zbraně na východní frontě a v Africe. Jejich palebná síla byla ničivá, ale každý výstřel prozradil jejich pozici a přivolal okamžitou odvetu. Ve městech jako Berlín, Hamburk či Essen byly baterie nepřetržitě bombardovány, zatímco u Kurska či Stalingradu byly obsluhy uvězněny v přímých bojích proti vlnám sovětských obrněnců. Dělostřelci prožívali nekonečné dny hladu, chladu, únavy a neustálého strachu, vědomi si toho, že každý útok může být jejich poslední.

S postupem války byli veteráni nahrazováni adolescenty z Volkssturmu a mladými pomocníky Flakhelfer, kterým bylo sotva 15 nebo 16 let. Postrádali výcvik a byli posíláni do městských front nebo do betonových věží. Jejich životy mizely mezi těžkými granáty, výbuchy a nekonečnými nocemi pod nepřátelskou palbou. Výsledek byl ničivý: desítky tisíc dělostřelců zahynuly tiše, bez slávy a uznání. Historie Flaku je příběhem kolektivní oběti – nejtragičtější tvář německé obrany ve druhé světové válce.