Jiří Padevět: čeští padouši, kolaboranti a bestie

Hostem Světlany Witowské a Jindřicha Šídla Jiří Padevět, spisovatel a nakladatel, který se dlouhodobě věnuje období nacistické okupace i komunistického režimu. V rozhovoru vypráví o své knize Český bestiář, ve které popisuje osudy osmi mužů, kteří se v různých obdobích českých dějin rozhodli ke kolaboraci – z přesvědčení, ze strachu i z osobního prospěchu. Jaké byly jejich motivace a co jejich příběhy vypovídají o morálce, paměti a o nás samotných?

----

Jaký je rozdíl mezi hrdinou a padouchem? Někdy jen moment rozhodnutí. Jindy celá životní dráha. Historik Jiří Padevět se v novém rozhovoru noří do temných hlubin české kolaborace – a ukazuje, že ne všechny zrady jsou stejné a ne všechny byly motivované jen strachem či ziskem. Často šlo o výběr, kariéru – a v některých případech i víru.

Padevětova sbírka osmi životních příběhů, publikovaná pod titulem Český bestiář, záměrně bourá stereotypy. Nejde o mechanické portréty nacistických poskoků. Jde o hlubokou sondu do motivací, selhání a vnitřních přerodů mužů, kteří kolaborovali — ať už s nacisty, s komunisty, nebo s oběma režimy.

Ludvík Šperk je typickým příkladem této mnohovrstevnatosti: bývalý účastník protinacistického odboje, který se později podílel na násilném odsunu Němců a nakonec se stal přesvědčeným komunistou. Jiný, Jindřich Zink, se z pokleslého básníka stal ideologickým sluhou dvou totalitních režimů — s překvapivě konzistentní poetikou.

„Někteří spolupracovali ze strachu, jiní z přesvědčení. Ale u všech, které jsem popsal, šlo o vědomou volbu,“ říká Padevět.

Nejabsurdnějším případem je bezesporu Miloš Cetl — muž, který začínal jako drobný podvodníček s hudebními nástroji a skončil jako tvůrce jediného protektorátního dokumentárního filmu oslavujícího Třetí říši. Po válce se mu podařilo zmizet, jen aby byl nakonec zastřelen jako falešný převaděč na československé hranici. U jeho těla byla nalezena falešná identita „Oskar Bergman“. Ironií osudu byl ještě desítky let veden jako hrdina třetího odboje.

Kontrast k těmto temným postavám tvoří hrdinové, o kterých se mluví mnohem méně. Padevět připomíná ženy jako Marie Moravcová – nepostradatelné postavy operace Anthropoid, na které však kolektivní paměť často zapomíná. „Ženské hrdinky druhého a třetího odboje jsou neprávem neviditelné,“ říká autor a plánuje jim věnovat samostatnou knihu.
V diskusi se objevuje i herec Vlasta Burian, často nespravedlivě označovaný za kolaboranta. Padevět ho vidí jinak – jako člověka, který sice hrál divadlo i pro Němce, ale především se snažil přežít a mnohým i pomohl. „Rozhodně nikomu neublížil,“ dodává.

Jak se s kolaborací vypořádalo poválečné Československo? Rychle, ale ne vždy spravedlivě. Mimořádné lidové soudy vynášely rozsudky často bez plnohodnotného vyšetření. Některé osvobodily, jiné zneužil komunistický režim pro vlastní čistky. Morální šedá zóna se táhne i zde – i mezi soudci, obžalovanými i svědky.

Padevět nevidí kolaboranty jen jako zrůdy. Spíš jako zrcadlo společnosti – a jako varování. „Každý z nás se může dostat do situace, kdy selže,“ říká. Hlavní otázkou tedy není, kdo byl padouch, ale proč. A jak se z historie poučit dnes, když v Evropě opět sílí tlak totalitních režimů a proruské nálady infiltrují veřejný prostor.