Slavík v tmách | optimistická gotická balada

Každý by měl zasadit strom aby měl dříví na rakev. Anketu vyhrála gotika tak tady je.
Veselá gotická píseň inspirovaná motivem života, který se mění ve vlastní hrob.
Volně inspirováno: Milost! (Hřbitovní kvítí) - Jan Neruda
Song vypráví o člověku, který prošel svým životem jako poutník mezi světlem a stínem, a nakonec našel jedinou „milost“ tam, kde ji nikdo nehledá — v tichu země a větru.
Bez milosti… bez úsvitu… jen tíha let…

Zpíval jsem tiše jak slavík v tmách,
svět odpověděl svím chladným hlasem.
Světlá i temná roztrhla klid,
všechno, co rostlo, řezal vlastní čas.
Kořeny pily mé bolavé srdce,
a strom můj vyrostl z tíhy dnů.

Den po dni do dřeva ryl svůj dech,
krev i pot mu dává sílu růst.
Roční doby šly kolem jako přízraky,
doteky mrazu, deště, půlnočních úzkostí.
A když mi zvony rozezněly hruď,
pochopil jsem: konec si vyrobím sám.

Pohřbi mé jméno do tichých bouří,
ať vítr sám tu já zasype.
Žádné prosby, žádná milost už není —
jen hlína, ticho… a vítr nad hrobem.

Ze starého kmene jsem vyřezal úděl,
prkna i nářadí z bolestí dnů.
Hrob čekal tiše jak starý společník,
otevřená náruč studené země.
A já nežádal od světa už nic víc —
jen aby vítr položil poslední prach.

Pohřbi mé jméno do tichých bouří,
ať vítr sám tu já zasype.
Žádné prosby, žádná milost už není —
jen hlína, ticho… a vítr nad hrobem.

A vítr… a vítr… dokončím, co jsem začal já…